Příběh Josefa Müllera

Josef Müller se narodil 18. října 1920 v Čopu na dnešní Ukrajině do židovské rodiny. Jeho další osud poznamenal právě jeho původ, kvůli kterému musel začátkem druhé světové války nastoupit službu v židovské pracovní jednotce.

Právě židovské pracovní jednotky jsou dnes prakticky neznámou kapitolou dějin holocaustu. Absolvoval výcvik v maďarské armádě a společně s dalšími ho poslali na východní frontu. Jen s tím rozdílem, že místo pušky dostal lopatu a krumpáč. Musel pracovat v těžkých mrazech, v nevyhovujících hygienických podmínkách pod dohledem maďarských dozorců, kteří neváhali a příslušníky pracovní jednotky fyzicky mučili a ponižovali. Životní podmínky židovských vojáků byly bohužel zcela srovnatelné s nacistickými koncentračními tábory.

Po prohrané bitvě u Stalingradu se karta obrátila k lepšímu. Müllerovi se podařilo společně s jedním dalším Čechoslovákem původem z Čopu nepozorovaně utéct, přejít řeku Don a dostat se k jednotkám Rudé armády. Zde se na oba mladíky usmálo štěstí: díky židovskému původu sovětského důstojníka získali propustku a mohli se volně pohybovat po území Sovětského svazu. Několik týdnů poté se dozvěděli o existenci československé jednotky, která už prošla bojem u Sokolova a nyní se formovala v Novochopersku. Kromě Rusínů tvořili významnou část této jednotky i Židé – ať už českoslovenští, polští či maďarští.

V květnu 1943 se Josef oficiálně stal československým vojákem, a to i přesto, že neuměl jediné slovo česky. Jazyk se brzy naučil, získal hodnost svobodníka, desátníka i četaře. Vyznamenal se hned ve svém prvním boji o Kyjev, kdy jako mířič minometu úspěšně zasáhl nepřátelské postavení. Později přišly další těžké boje – o Bílou Cerekev, Buzovku a další místa Pravobřežní Ukrajiny. Na jaře 1944 se původně 1. československá samostatná brigáda rozrostla na celý armádní sbor.

Další těžké boje probíhaly na Dukle a východním Slovensku. V jednom ze střetů s nepřítelem byl Josef Müller 12. února 1945 raněn. Byl stažen z první linie a několik týdnů se léčil v nemocnicích. Mezitím se v Popradu oženil s židovkou původem z Karlových Varů, které tímto krokem zachránil život.

10. května 1945 dorazil coby velitel obrněného vozu mezi prvními příslušníky čs. zahraniční armády do Prahy. O týden později se zúčastnil i známého slavnostního pochodu hlavním městem.

Chvíle euforie z konce druhé světové války bohužel velmi rychle vystřídaly chvíle smutku. Müller se vydal do Maďarska hledat své příbuzné. Našel jen své dva bratry a strýce, všichni ostatní zahynuli v nacistických vyhlazovacích táborech. Nastoupil službu k poválečné československé armádě a absolvoval aplikační kurz v Milovicích. V následujících třech letech se pak natolik zhoršila politická situace k horšímu, že raději zvolil emigraci do nově vzniklého státu Izrael.

V Izraeli mu válečné hrdinství k ničemu nepomohlo. Musel začínat od nuly jako všichni ostatní. Nejdříve manuální prací, potom řadou dalších profesí. Radost mu ale dělali jeho spolubojovníci z armády, se kterými se pravidelně setkával. Koncem šedesátých let dokonce Josefa Müllera pozval do kanadského Montrealu jeho frontový spojař – původem z podkarpatoruské židovské rodiny - Vladimír Zelikovič. Ten mu zaplatil celou cestu a navíc mu daroval finanční prostředky na koupi taxíku, takže se Josef později živil jako taxikář. V Izraeli se rozvedl a oženil se svou životní partnerkou Rivkou. Dnes bydlí v domově seniorů na předměstí Haify, obklopeni svými dětmi, vnoučaty i pravnoučaty.