Ukázka z knižně vydaných vzpomínek Josefa Müllera

O DUKLE

"Rychle jsme postupovali, chvíli běželi a chvíli se plížili k zákopu, ve kterém ještě před chvílí byli Němci. Žádné školení a žádný výcvik nemůže vojákovi dát to, co mu dá zkušenost z bojů. (...) Pomalu jsem plížil k zákopu, špagin připravený ke střelbě. Už jsem byl u samotného okraje zákopu, když jsem zaslechl cvaknutí. Připadalo mi to jako nabíjení pušky. Nahlédl jsem do zákopu a uviděl jsem německého vojáka. Opíral se o stěnu zákopu a v rukou držel pušku. Postřehl jsem ho o vteřinu dřív než on mne a byl jsem to já, kdo stiskl spoušť první. Můj samopal byl nastaven na střílení po jednotlivých nábojích. Kulka trefila Němce do obličeje. Pustil pušku a usedl na zem. Rychle jsem přehlédl zákop, napravo ani nalevo nebyla živá duše, jen ten obrovitý německý voják. (...)Měl ještě ústa plná krve. To způsobila má kulka. Seskočil jsem do zákopu a podávám mu ruku, abych mu pomohl vstát. Chtěl jsem ho vzít do zajetí, ale on to pokazil. S mou pomocí se postavil na nohy a já jsem si znovu uvědomil, jak je veliký. Chvilku na mne koukal, změřil si mě od hlavy k patě a pak mi vztekle vyplivl do tváře všechnu krev, co měl v ústech, a zachraplal: „Ty českej pse!" Už jsem se neovládl. „Nejsem jenom Čech, já jsem taky Žid!" a pažba mého samopalu mu roztříštila lebku." 

O HRŮZÁCH HOLOCAUSTU

Cesta na východní frontu:

„Při cestě na frontu stál náš vlak v polských Katovicích, kde jsem se z denního rozkazu dozvěděl o potrestání. Dostal jsem dvouhodinové vyvěšení. Tento ďábelský trest byl všem v maďarské armádě znám. Padla na mě hrůza. Byl jsem zděšen. Ještě nikdy jsem nebyl svědkem vykonání takového trestu, ale šly o něm hrůzostrašné zvěsti. Bylo mi jasné, že mě čekají ty nejtěžší tělesné útrapy.

V sedm hodin večer mě dva četaři postavili ve vagónu pod zamřížované okénko. Ruce mi dali dozadu a vzápětí mi je svázali silným provazem. Ten pak protáhli mříží a čekali na povel. Po povelu zatáhli za provaz směrem dolů a mně se začaly zvedat ruce a ramena. Zpočátku jsem tu bolest ještě snášel, ale dozorce křičel „Táhněte výš“! To už jsem křičel bolestí. Měl jsem, dojem, že se mi ramena vymykají z kloubů nebo že se mi rvou z těla. Víc si nepamatuju.“

Pohřbívání mrtvých v Rusku:

„Kopali jsme hromadné hroby a do každého ukládali asi třicet mrtvol. Mé pocity se daly stěží popsat. Měl jsem husí kůži, když jsem jednoho z těch mrtvých vojáků vzal za opasek, abych ho zvedl, a ten opasek mi zůstal v ruce. Shnilé tělo se rozlomilo a jeho obě poloviny spadly zpátky na zem.“

O SOUŽITÍ ŽENY A MUŽE V ARMÁDĚ

"Není nad dobrého kamaráda. Ale kamarádka je přece jenom kamarádka. A zvláště, když to je sedmnáctiletá krasavice Nina, v jejímž objetí jsem trávil své volné večery v Novochopersku. Kvůli Nině jsem byl taky potrestán. Za trest jsem strávil jednu noc ve vězeňské cele. Poprvé v životě. Každý voják, pokud neměl hodnost alespoň rotmistra, byl podle vojenského řádu povinen se vrátit do tábora ke své jednotce i z povolené vycházky nejpozději ve 22 hodin.

Byla nádherná srpnová noc. Milovali jsme se venku za městem v pěkném zeleném údolí. To bylo poseto letními květy a noc byla navíc měsíčná. Opojen láskou a romantikou těch chvil jsem ztratil pojem o čase a povědomí o svých povinnostech. V rozkoši jsem zapomněl na všechno. Jak by mě bylo napadlo, že vycházka je jenom do deseti! Čas se mi zastavil. Místo abych byl v táboře přesně o desáté, vracel jsem se o půl dvanácté. A to ještě tak, že štábní rotmistr od polního četnictva, který mě načapal několik set metrů od brány, mě vedl rovnou do basy…

V šest hodin ráno, když rotmistra Stemmera informovali o tom, kde jsem, si pro mě přišel a vzal mě k naší jednotce. Kázeňské řízení o takových přestupcích se konalo při nástupu před velitelem roty. Tím byl František Bedřich, nedávno povýšený z poručíka na nadporučíka. Znal mě moc dobře a oblíbil si mě. Věděl jsem, že nebudu potrestán bůhvíjak přísně, vždyť kesslerovské tresty tady ani neexistovaly. Ale to, co se mi přihodilo během onoho kázeňského řízení, to v mých vzpomínkách nevybledne nikdy.

Byl jsem tehdy ještě značně neznalý češtiny. Rotmistr Stemmer přednesl obvinění a velitel ke mně přistoupil s otázkou: „Můžeš říct něco na svou obhajobu?“ A tehdy ze mne vyhrklo něco, o čem jsem si myslel, že je to k věci, ale kdepak! Řekl jsem: „Pane veliteli, když ona byla tak krásná, a tak mě milovala. Já jsem prostě nemoh dolů.“ Ovšem chtěl jsem tehdy říct „nemoh pryč.“ Udivilo mě, že všichni vybuchli v smích. Velitel se až smíchy zalykal, když mi sděloval: „Müllere, moje rozhodnutí o tvém potrestání ti bude doručeno.“

Mimochodem, to rozhodnutí mi dodnes doručeno nebylo. Po povelu k rozchodu mi četař Perlstein maďarsky vysvětlil, co jsem to vlastně řekl a proč byla taková legrace. Později jsem se od něho dozvěděl, že nadporučík Bedřich vyprávěl o tom kázeňském řízení celému důstojnickému sboru a že se tam všichni váleli smíchy. A taky mě ubezpečoval, že se všichni přimlouvali, abych nebyl potrestán."