Zemřel válečný hrdina Josef Müller

Jen těžko se mi hledají slova. Bohužel musím oznámit, že 22. července v noci, ve věku nedožitých 101 let, zemřel v Izraeli Josef Müller - válečný hrdina bojů od Kyjeva do Prahy, nositel dvou Čs. válečných křížů 1939, jedna z nejvýznamnějších československých osobností 2. světové války vůbec, a také můj velmi blízký osobní přítel.

Josef Müller se narodil 18. října 1920 v Čopu na dnešní Ukrajině do židovské rodiny. Jeho další osud poznamenal právě jeho původ, kvůli kterému musel začátkem druhé světové války nastoupit službu v židovské pracovní jednotce.

Právě židovské pracovní jednotky jsou dnes prakticky neznámou kapitolou dějin holocaustu. Absolvoval výcvik v maďarské armádě a společně s dalšími ho poslali na východní frontu. Jen s tím rozdílem, že místo pušky dostal lopatu a krumpáč. Musel pracovat v těžkých mrazech, v nevyhovujících hygienických podmínkách pod dohledem maďarských dozorců, kteří neváhali a příslušníky pracovní jednotky fyzicky mučili a ponižovali. Životní podmínky židovských vojáků byly bohužel zcela srovnatelné s nacistickými koncentračními tábory.

Po prohrané bitvě u Stalingradu se karta obrátila k lepšímu. Müllerovi se podařilo společně s jedním dalším Čechoslovákem původem z Čopu nepozorovaně utéct, přejít řeku Don a dostat se k jednotkám Rudé armády. Zde se na oba mladíky usmálo štěstí: díky židovskému původu sovětského důstojníka získali propustku a mohli se volně pohybovat po území Sovětského svazu. Několik týdnů poté se dozvěděli o existenci československé jednotky, která už prošla bojem u Sokolova a nyní se formovala v Novochopersku. Kromě Rusínů tvořili významnou část této jednotky i Židé – ať už českoslovenští, polští či maďarští.

V květnu 1943 se Josef oficiálně stal československým vojákem, a to i přesto, že neuměl jediné slovo česky. Jazyk se brzy naučil, získal hodnost svobodníka, desátníka i četaře. Vyznamenal se hned ve svém prvním boji o Kyjev, kdy jako mířič minometu úspěšně zasáhl nepřátelské postavení. Později přišly další těžké boje – o Bílou Cerekev, Buzovku a další místa Pravobřežní Ukrajiny. Na jaře 1944 se původně 1. československá samostatná brigáda rozrostla na celý armádní sbor.

Další těžké boje probíhaly na Dukle a východním Slovensku. V jednom ze střetů s nepřítelem byl Josef Müller 12. února 1945 raněn. Byl stažen z první linie a několik týdnů se léčil v nemocnicích. Mezitím se v Popradu oženil s židovkou původem z Karlových Varů, které tímto krokem zachránil život.

10. května 1945 dorazil coby velitel obrněného vozu mezi prvními příslušníky čs. zahraniční armády do Prahy. O týden později se zúčastnil i známého slavnostního pochodu hlavním městem.

Chvíle euforie z konce druhé světové války bohužel velmi rychle vystřídaly chvíle smutku. Müller se vydal do Maďarska hledat své příbuzné. Našel jen své dva bratry a strýce, všichni ostatní zahynuli v nacistických vyhlazovacích táborech. Nastoupil službu k poválečné československé armádě a absolvoval aplikační kurz v Milovicích. V následujících třech letech se pak natolik zhoršila politická situace k horšímu, že raději zvolil emigraci do nově vzniklého státu Izrael.

V Izraeli mu válečné hrdinství k ničemu nepomohlo. Musel začínat od nuly jako všichni ostatní. Nejdříve manuální prací, potom řadou dalších profesí. Radost mu ale dělali jeho spolubojovníci z armády, se kterými se pravidelně setkával. Koncem šedesátých let dokonce Josefa Müllera pozval do kanadského Montrealu jeho frontový spojař – původem z podkarpatoruské židovské rodiny - Vladimír Zelikovič. Ten mu zaplatil celou cestu a navíc mu daroval finanční prostředky na koupi taxíku, takže se Josef později živil jako taxikář. V Izraeli se rozvedl a oženil se svou životní partnerkou Rivkou.

Začalo to nenápadně, před několika lety, když se mi Tě podařilo pozapomenutého v Izraeli vypátrat. Hodiny jsme si povídali, smáli se. Naše setkání se stala přátelskými. A když jsme se před více než rokem loučili, netušil jsem, že se kvůli covidu vidíme naposledy. Tak moc jsem si Tě přál vidět ještě jednou. Mám radost, že se k Tobě dostala alespoň knížka, kterou jsme společně dali dohromady. Tvůj příběh nebude zapomenut.

Jožko, moc moc nám všem budeš chybět, tam nahoře ti bude dobře. Chtěl jsi za svou milovanou manželkou Rivkou. Věděl jsi, že přišel tvůj čas. Měl jsi těžký, ale krásný život. Jsem moc rád, že jsem tě mohl potkat. Moc jsi pro mě znamenal...